výkresy

Návrh na ztvárnění Meteorologického objektu Dešťovníku v Parku Botanica, Pod Stolovou horou, Jinonice, Praha 5

Úvod – předmět soutěžního návrhu

   Dílo představuje skrčenou ženskou postavu v podřepu, která vychází z tvůrčím způsobem pozměněné jógové pozice. Z hlavy ji vyrůstají tři trubkovitě stylizované vlasové proudy – tyto svazky vlasů se dále větví, jednotlivé konce pak směřují do země, podobně jako kořeny. V půdorysu proud vlasů tvoří oválnou spirálu, která končí v přední části před figurou. Figura dřepí na obou nohou, některé prsty mírně natažených rukou se dotýkají země. Celá kompozice tvoří strukturovaný a členitý prostor, do kterého je možné nahlédnout.

Části díla a jeho realizace

Dílo sestává ze tří částí:

• Skrčená figura ženy v podřepu
• Vlasy, které spirálovitě obkružují figuru
• Plošina pro zachytávání dešťové vody

Dřepící, skrčená figura ženy je klasicky modelovaná v hlíně v životní velikosti – výška sedící postavy v nejvyšším místě je 840 mm. Modelace realistická, ale s idealizací a zjednodušením v duchu autorského rukopisu (čistý hladký povrch). Figura odlita do bronzu. Škvírky pootevřených očí sochy jsou z leštěné nerezové oceli. Socha umístěna do základového betonu na čepy z nerezové oceli.

Figura má specifickým způsobem řešené vlasy. Představují je tři hlavní trubkové proudy, které spirálovitě obkružují postavu. Jednotlivá vlákna – trubkové proudy vlasů, se postupně dvojí a dál větví, aby nakonec zmizely v zemi, ke které svažují. Jednotlivé větve vlasů zajišťují statické a konstrukční zpevnění celé trubkové konstrukce i figury.

Podstavcem skulptury je v podstatě celá vymezená plocha. Je tvořena plošinou, do které jsou pomocí čepů ukotveny trubky vlasů i samotná socha. Plošina umocňuje pozici a umožňuje vnímání sochy jako takové. Odraz v leštěném povrchu kamene, případně ve vodní hladině po dešti, bude navýšením pocitu z celého díla. Vybídne kolemjdoucího prohlédnout sochu, čímž může nastat jedinečná interakce s divákem.

Ideový záměr

Socha skrčené ženy v podřepu vychází z námětu očisty a toalety. Voda jako symbol života, voda jako tekutina potřebná pro člověka, ale které se i posléze tělo opět zbavuje. Cyklus oběhu vody v přírodě je umocněn spirálou vlasů, které vyrůstají na temeni hlavy. Vrůstají z místa, kde i pevné švy lebky srůstají jako poslední. Tvoří dynamický proud kolem těla, ke kterému se opět navracejí. Vlasy jsou zde nejen jakožto pokrývka hlavy, ale jsou zde i symbolem proudění vody a energie s ní spojené jako takové. Krůpěje deště mohou podél potrubí stékat ke kamenné desce, která je symbolickým jezírkem, v němž se postava nachází. Po dešti se v plochém jezírku zdržuje malá hladina vody, která postupně odteče, ale figura se v desce stále odráží jako ve vodním zrcadle. Figura ženy je zároveň velmi intimním místem, ke kterému je možné se přiblížit, podřepnout a vytvořit v interakci dojem „ztotožnění se“. Chladný bronz působením vlhka a vody se časem rovněž víc propojí s okolím, a sice v barvě a svém povrchovém charakteru. Během několika let totiž získá tmavší patinu s nádechem do modrozelené barvy. Zákoutí s figurou, které se později stane stinným, umožňuje přiblížit se k figuře, nacházet vnitřní prostory kompozice a rozjímat.

Širší vztahy

Celková koncepce umístění sochy a zapojení do prostoru, vychází z daného řádu. Avšak svým jednoduchým tvarem funguje na všechny možné pohledy, nenarušuje okolí a s lesklým povrchem citlivě zapadá do stávajícího prostoru. Výška uměleckého díla nepřevyšuje požadavek. Drží se lidských měřítek a proporcí, ač zadáním solitér, v detailu monumentální dílo pevné formy. Komplexně vychází dílo z daného prostoru a má dokreslit místo jako celek.

 Popis použitých materiálů díla ve finální podobě

• Figura - patinovaný bronz, kotvený do základového betonu
• Vlasy – nerez ocel (broušená, povrchově pískovaná), trubky vlasů kotveny do zákl. betonu
• Plošina pro zachytávání dešťové vody – kamenná dlažba, tloušťka 30 mm, lepená na základový beton, obruba z kamene, lepená, příp. kotvená.

dokumentace ke stažení v pdf

výkresy

Spoluautoři:

MgA. David Moješčík a MgA. Michal Šmeral

 Úvod – předmět soutěžního návrhu 

     Dílo představuje 4,5 metru vysokou sochu stromu – či rostliny. Čtyři svislé kmeny, tvořené trubkami z oceli se tyčí k nebi. V horní části se kmeny větví do dalších stonků, v horní části je socha zakončená čtyřmi kruhovými korunami. Jednotlivé koruny (resp. kmeny) mohou být orientovány podle světových stran.

Návrh díla disponuje těmito základními variantami:

Varianta1 – rozkvetlý větrník (větrník s květy) – uprostřed každé kruhové koruny vyčnívá do výšky stonek, či jakýsi pestík, který má po obvodu umístěné vrtulky – dvě proti sobě – a jedna vrtulka zakončuje pestík shora. Výška této varianty je 5m.

Varianta 2 – větrník s vertikální vrtulí, která se nachází uprostřed jednoho z kruhů. Je pohyblivým, rotujícím prvkem ve větru.

Části díla a jeho realizace 

Dílo sestává z těchto částí:

• Čtyři kmeny stromů – spodní část do výšky 1,5 m tvořena silnostěnnými ocelovými trubkami průměru  90 - 100 mm, střední část 75 – 76 mm, v horní části jsou trubky průměru 50 mm.

• Kmeny se zhruba ve druhé třetině výšky člení – větví. Spirálovitě se vinou vzhůru, aby na vrcholu vytvořily kruhové koruny stromů.

• V dolní třetině jsou čtyři kmeny propojené širokou, 2 m dlouhou rourou z leštěné nerezové oceli – umocňuje dojem kmenu, zároveň propojuje a zpevňuje celé dílo. Je možné ji umístit nad úroveň země, čímž vznikne volný prostor pod ní a dojem odlehčení a vzdušnosti celého díla.

Varianta 1:

Všechny čtyři kmeny mají navíc další, čtvrtou větev, která prochází středem v ose kruhu vzhůru. Po obvodu má dvě vrtulky průměru 150 – 200 mm, jedna vrtulka je umístěna ležatě na vrcholu trubky (může být i většího průměru). Vrtulky jsou opatřeny vrtulovými kužely, pomocí hřídelek jsou upevněny na trubky větví.

Varianta 2:

V jedné z korun stromu je umístěna na spodní nosné větvi velká vertikální vrtule, která se ve větru samovolně otáčí. Je vyrobena z oceli, případně i s použitím plastu – především z důvodu odlehčení (na základě statického posouzení).

Drobný návrh autora k využití energie z vrtule (vrtulí) – mimo rozpočet a nad rámec celého řešení:

Velká vertikální vrtule může být součástí miniaturní větrné elektrárny. Vyrobená energie by mohla ukazovat digitálně meteo údaje, případně alespoň teplotu, tlak, napětí - množství vyrobeného proudu, nebo třeba jen pozdravit příchozího (textově) na digi panelu. Malý digitální panel, by se mohl umístit na masívní středovou leštěnou trubku do výše očí. Toto řešení je však mimo rozpočet plastiky.

 Ideový záměr

Navrhované dílo představuje strom, resp. strom tornád. Strom co-by symbol růstu, je svým pohybem a chvěním větví, prvním upozorněním i na sebemenší vánek. Strom je zde symbolem pevnosti a stálosti proti větru. Je to však i strom svazku tornád, hrdá státue, která naznačuje velkolepou konstrukci větrného víru. Kmeny větru jsou čtyři, podle světových stran. Stupňovitě mění výšku, což spolu s esovitými křivkami horních větví navozuje pohyb a dynamiku v pohledu. Drobným detailem jsou vrtulky na koncích nejvyšších větví – mají připomínat malé květy na vrcholcích. Tento detail je možné kombinovat, případně vyměnit za jednu vertikální vrtuli. Nezvyklý tvar vertikálních vrtulí je používán u malých větrných elektráren v městských zástavbách. V plastice stromu je formou malého plodu v jednom z jeho okruží. Vrtule rotující uprostřed jednoho z tornád tvoří prvek dynamické síly, kterou je možné i dál esteticky a informativně využít.

Širší vztahy

Celková koncepce umístění sochy a zapojení do prostoru, vychází z daného řádu i požadavku. Svým dynamickým, ale i jednoduchým tvarem funguje na všechny možné pohledy, nenarušuje okolí, svým zmatněným, pískovaným povrchem citlivě zapadá do stávajícího prostoru. Výška uměleckého díla nepřevyšuje požadavek. V poslední čtvrtině výšky se větví mimo šíři svých nosných kořenů, nevytváří konkurenci budoucím rozrostlým stromům v okolí, pouze je harmonicky doplňuje a stává se součástí celého prostoru. Vytváří dominantní a záchytný bod, který svým tematickým podtextem i charakterem zapadá do pojetí parku Botanica.

 Popis použitých materiálů díla ve finální podobě

• Kmeny, větve stromu tornád – ocel s nátěrem, nerezová ocel povrchově pískovaná
• Malé vrtulky varianty č. 1 – odolný plast, ocel
• Vertikální vrtule varianty č. 2 – ocel, odolný plast

Dokumentace ke stažení zde

Spoluautoři:

MgA. David Moješčík a MgA. Michal Šmeral

Úvod – předmět soutěžního návrhu

     Dílo představuje obrovskou, 4 metry vysokou sochu slunečnice. Slunečnice slouží zároveň jako sluneční hodiny, její kořeny, reliéfně umístěné do půlkruhu na chodníku (ze severní strany – dle zákresu podmínek) tvoří „ciferník“ slunečních hodin. Slunečnice je natočena květem k jihu – ke slunci. V centru okvětí se nachází panel slunečních baterií, který slouží k nabíjení akumulátoru pro noční provoz. Projektor umístěný v těle slunečnice (v trychtýřovité části okvětí), promítá po setmění na zem pod slunečnici přesný čas. Listy slunečnice mohou posloužit osamělému chodci při dešti jako malý deštník.

Části díla a jeho realizace

Dílo sestává z těchto částí:

• Tělo Slunečnice - stonek, okvětí, květ a tři listy

• Podstavec – ten tvoří plošina kolem Slunečnice a kořenový systém „ciferníku“ slunečních hodin –reliéf na zemi. Plošina mezi kořeny a tělem slunečnice slouží ve večerních hodinách jako projekční plocha

• Elektronická část – projekce hodin ve večerních hodinách

Detaily květiny – květ s trychtýřovitým okvětím a tři listy, jsou klasicky modelované v hlíně v nadživotní velikosti. Výška slunečnice v nejvyšším místě je 4 m. Modelace realistická, ale s idealizací a zjednodušením v duchu autorského rukopisu (čistý hladký povrch). Modelované části jsou odlity z bronzu a uvnitř vyztuženy nerezovými trubkami. Stonek je podle modelu vytvořen z nerez oceli (nerezové trubky), povrchově obroušené a pískované (matný povrch). Stejným způsobem jsou zhotoveny i kořeny ciferníku.

Řešení plochy parteru slunečních hodin:

• Využití stávajícího (původního návrhu) dlažby

-       Prostor slunečních hodin tvoří stávající dlažba. V místě „ciferníku“ z kořenů se vyhotoví betonový základ. Jednotlivé kořeny jsou pak umístěné na povrch dlažby, případně i mírně zapuštěné. Trubky kořenů jsou kotveny do základového betonu. Nutné vytvořit základový beton do místa osazování trubek.

• Nová plocha slunečních hodin – parter slunečních hodin

-        plocha ledvinovitého půdorysu je vyzvednutá oproti stávající dlažbě (kolem 30 - 50 mm). Dlažba z kamene, betonu, umělého kamene, případně kombinací všech tří možností. V případě umělého kamene či betonu je možné vytvořit jemný reliéf – jemná struktury krajiny kolem sochy slunečnice (otisky skutečných kořenů, sešlapané hlíny, stopy drobné eroze apod.). Vše osazeno na připravený základový beton. Varianta většího parteru sochy je nákladnější, ale vzhledem k použití reliéfu v pochůzné zóně je bezpečnější svým vyzvednutím oproti okolní dlažbě.

Elektronická část:

V soše slunečnice je umístěný systém, který umožňuje projekci hodin ve večerních hodinách Je možné omezení při zamračených dnech, zejména v zimě. Tomu je možné předejít nákladnější variantou (mimo rozpočet).

Řešení sestavy: fotovoltaický panel v kalichu (uprostřed květu), dobíjecí elektronika, akumulátor, řídící elektronika, čidlo, projekční zařízení.

varianta 1 – veškerá elektronika umístěna v kalichu. Projekce analogových hodin na zem s projekční plochou asi 120cm (ciferník).  V kalichu je okénko pro průchod světla z projektoru.

varianta 2 – není součástí cenové nabídky -  panel, čidlo a  profi projektor v kalichu, kabeláž ve stonku, řízení (počítač) a větší baterie v zemní vodotěsné schránce. Projekce z programu čehokoliv, co se do počítače nahraje (možnost širšího využití). Bude promítat i několik dní z plně nabitého stavu baterie.

 Ideový záměr

Dílo ideově vychází jak z prostého zadání, tak se nechává inspirovat základními požadavky prostoru a funkce. Má reagovat na celý prostor a umožnit interakci s divákem. Stává se jakousi ekoplastikou, která je soběstačná pro své užití a informativní přínos. Plastika není prvoplánový počin, je od počátku tvůrčím způsobem utvářená, ač obrovská květina, drží se lidských proporcí, ale i estetické funkce. Je malým nostalgickým ohlédnutím, inspirována nejen starým hudebním šlágrem (retro). Člověk při dešti schovaný pod listem může vzpomínat nejen na dobu vzniku písničky, ale i na místo, kde se nachází a přemýšlet o minulosti místa samého. Zároveň je dílo i pocitem malosti člověka vůči přírodě. Právě příroda jej má v tomto místě oslovit a květina může ukázat směr, kam se obrátit, tak, jak to již symbolicky zobrazovali staří mistři. V kompozici s dalšími díly může vytvořit zajímavou symboliku – od tělesnosti a technicistní touhy po výšinách, až k pokoře a obrácení se ke světlu.

Širší vztahy

Celková koncepce umístění sochy a zapojení do prostoru, vychází z daného řádu a požadavku. Avšak svým jednoduchým tvarem funguje na všechny možné pohledy, nenarušuje okolí, svým zmatněným, broušeným povrchem citlivě zapadá do stávajícího prostoru. Výška uměleckého díla nepřevyšuje požadavek. Slouží nejen jako sluneční hodiny, ale i jako záchytný bod, který svým charakterem zapadá do pojetí parku Botanica.

 Popis použitých materiálů díla ve finální podobě

• Květ slunečnice a listy - patinovaný bronz
• Stonek květiny a kořeny – nerez ocel (povrchově opískovaná)
• Plošina slunečních hodin – beton, umělý kámen, nebo přírodní kámen